Rozhovor se spisovatelem Otomarem Dvořákem

pondělí 5. srpen 2013 06:33

Sympatický muž s uhrančivým pohledem mi velmi ochotně poskytl milý rozhovor.

Kdy jste napsal první knihu? O čem byla?

 

První knihu jsem stvořil, když jsem ještě neuměl psát, tuším, že někdy v pěti letech. Byla kreslená, tedy vlastně komiks. První psané dílko vyšlo z mého rozskřípaného pera a okousané tužky, když jsem chodil do druhé třídy. Mělo atraktivní název „Dobrodružství v pralese “a vyznačovalo se tím, že v každé kapitole všichni s výjimkou hlavního hrdiny zahynuli. Tedy dost značná spotřeba jednajících postav!

 Ale teď vážně. První vázaná kniha patřila do literatury faktu, vyšla roku 2001 v Berouně a pojednávala o tajemných místech mezi Brdy a Berounkou. První skutečný román (nepočítám-li sešitové edice Rodokaps, kde jsem psal pod pseudonymem westerny a horory) vyšel o tři roky později v Knižním klubu. Pojednával o rudolfinské době a jmenoval se CÍSAŘ ALCHYMISTŮ.

 

Když se na ni podíváte teď zpětně, líbí se vám, jste s ní spokojen?

 Autor po čase vždycky zjišťuje, že něco mohl napsat jinak a lépe. Ale jsou to v podstatě jen drobnosti. Ano, ještě dnes jsem se svým prvním románem spokojen, a to jak s obsahem, tak formou.

 

Co vás vedlo k jejímu napsání?

To je zajímavá historka. Původně mě totiž oslovila jedna filmová produkce se zahraniční účastí, jestli bych pro ně nenapsal scénář hraného historického filmu z rudolfínské doby. Zpracoval jsem rozšířený námět, filmovou povídku, která se jim velice líbila. Jenže nakonec nesehnali předpokládané finanční prostředky a z projektu sešlo. Bylo mi líto vynaložené práce – a také jsem se obával, aby si můj námět někdo „nepřivlastnil“. Pojistil jsem si to tak, že jsem text rozvedl do podoby románu a přihlásil ho do literární soutěže, kterou společnost Eurodomedia každoročně vyhlašuje. Datum přijetí práce do soutěže byl pro mě důkazem, že jsem autorem. Překvapilo mě, když mi po čase z nakladatelství volali, že jsem získal druhou cenu a že můj román vydají.

 

Bylo to těžké? Jak jste začínal psát?

 Pro odpověď na tuto otázku se musím vrátit v čase zpátky, proto mezi začátkem mého psaní, kdy jsem psal takzvaně „do šuplíku“, později do časopisů a různých sešitových edic, je velký odstup. Touha psát je patrně daná geneticky, ale důležité je naučit se „řemeslo“. Dnes jsou různé školy a kurzy, já se učil hlavně četbou, u každého autora jsem objevil něco inspirativního; všímal jsem si, jak pozoruje prostředí, jak vede dialogy, jak charakterizuje postavy atd. Mám především vizuální představivost, takže píšu tak, že si v duchu promítám barvitý film a snažím se ho co nejvýstižněji popsat.

 

Měl jste podporu okolí? Rodiny? Přátel? Nakladatelství?

 Podpora rodiny je velmi důležitá. Vlastně celou první půlku života jsem neměl možnost prosadit se psaním, i když, jak už jsem podotýkal, mě to zajímalo od dětství. Dělal jsem jiná povolání, některá zcela odtažitá, jiná související s kulturou, divadlem a filmem. Dálkově jsem vystudoval FAMU, obor scénáristika, pracoval jsem pak jako dramaturg v divadlech, jako redaktor v novinách a v televizi. Co se týče rodiny, v současné době mám největší oporu ve své manželce Evě, které čtu vše, co jsem napsal, a ona vystupuje jako velmi přísný, ale pro moji myšlenku zaujatý kritik. Tahle zpětná vazba je velmi důležitá. Dnes už mám i svoje „spřátelené“ nakladatele, pro něž jsem určitou zárukou kvality, takže uzavíráme i smlouvy na teprve plánovaná díla, neboť mi věří, že to bude dobré. Při práci s redaktorem na odevzdaném rukopisu už řešíme pouze detaily, třeba chyby v datech, jménech apod. Ještě se mi nestalo, že by redaktor chtěl, abych něco předělal, změnil, nebo napsal jinak. 

 

Vaše knihy jsou hodně zaměřeny na historii, proč? Profesí jste přeci něčím jiným…

 Ano, mojí profesí, na kterou mám vysokoškolský diplom, je filmový dramaturg a scénárista. Ale myslím, že zrovna s takovou chutí bych býval studoval historii nebo archeologii. To býval můj druhý velký „koníček“. Snad to bylo dáno i tím, že jsem vyrůstal v městečku Žebráku pod zříceninami gotických hradů Žebráku a Točníku, na které jsem se díval z okna a které jsme jako kluci prolézali a hledali poklad krále Václava. Bavilo mě tajemství dávných příběhů, odhalování toho, co se za nimi skrývá. Nebo mě fascinovalo shledávání historie z několika vykopaných střepů a kostí. To je vlastně napínavá detektivka. Od mládí jsem rád čítal historické romány, měl jsem rád Aloise Jiráska (ačkoliv se jím dnes zcela zbytečně opovrhuje), Viktora Huga, Waltera Scotta, Henryka Sientkewitze. Naproti tomu mi celkem nic neříkal Alexander Dumas.

 

Také se dost věnujete tajemnu a záhadám, k tomu vás vedlo co?

 To možní souvisí s tou historií, k níž také patří pověsti, legendy, pohádky a mýty. A tyhle příběhy, které se udály, nebo si je lidé vymysleli, oživují krajinu, teprve ony ji dodávají to, co už staří Římané nazývali „duch místa (genius loci)“

 

Věříte na záhady nebo jste přesvědčen, že má vše nějaké logické vysvětlení?

Každá záhada má logické vysvětlení, jen na ně přijít. Ovšem ve chvíli, kdy je vysvětlena, přestává být záhadou! Což je v některých případech škoda.

 

Jaká záhada je pro vás ta „nejzáhadnější“?

Je jich víc… Třeba tajemství bludiček, to je úžasný, nepostižitelný fenomén, jehož existence je doložena množstvím věrohodných svědectví. Ovšem školské vysvětlení, že jde o hořící bahenní plyny nebo světélkování mechů a hnilobných mikroorganismů ve většině případů neobstojí.

 

Opravdu věříte na mimozemšťany, duchy a jiné nadpřirozené bytosti?

Ne, vůbec na ně nevěřím. Ale rád o nich vyprávím J. Jsou ovšem určité energie, které působí na lidskou psychiku, jsou neblahá i příznivá místa. Čili lépe řečeno, duchové existují, ale lze je fyzikálně vysvětlit. A pak je to už onen zmiňovaný „duch místa“ specifická atmosféra, která je jiná někde u zázračného pramene a jiná v prokletém mlýně, kde neblaze skončí každý, kdo se tam usadí.

 

Máte s duchy osobní zkušenost? Účastnil jste se někdy tzv. vyvolávání duchů? Pokud ano, jaký to ve vás zanechalo dojem?

 Vyvolávání duchů jsem se ze studijního zájmu zúčastnil, a vyvolalo to ve mně rozpačitý pocit. Jde především o skupinovou sugesci. Jestli určitá skupina lidí něčemu pevně věří, stává se to pro ně realitou. V tom je nebezpečnost určitých myšlenek, jestliže od nich nedokážeme mít odstup. V životě mě potkalo několik podivných příhod, kdy mě například ve snu navštívila osoba, která na mě v tu chvíli opravdu myslela, nebo když spadl ze zdi obraz, který teoreticky nemohl spadnout, neboť visel pevně na skobě a ta, ani závěsný háček, se neuvolnily. Ale určitě i tady musí existovat vysvětlení.

 

Bojíte se nadpřirozených jevů nebo těžko vysvětlitelných úkazů?

 Ne, nebojím, toužím je spatřit, ale zatím se mi to nedaří. Asi jsem přílišný skeptik. Úzkost ve mně vzbuzují některá místa v přírodě nebo opuštěných, neobydlených domech, zvlášť když se na nich ocitnu sám. Tam cítíte, jak se vás dotýká cosi negativního, a snažíte se brzy zmizet z jejich dosahu.

 

Jak probíhá vaše práce? Považujete ji za řemeslo, jak jsem již slyšela od některých spisovatelů?

 Ano, spisovatelství je řemeslo. Profesionál nečeká, až ho osvítí inspirace, nepíše svůj soukromý deníček a nesdílí se čtenáři sebezpytné ponory do své duše. To je prostor blogerů na sítích a různých skupin, které hledají vzájemnou oporu a povzbuzení. Samozřejmě, že i to má svoji účinnost, že na základě toho se tisknou knihy, které se stávají bestsellery. Ale tady vzniká často zmatení pojmů. Když se někdo podělí s ostatními o své zkušenosti, neznamená to, že je spisovatelem. Zrovna tak novinářská práce je úplně jiný druh psaní. Spisovatel musí umět sestavovat příběh, který se slévá z různých potůčků v jedinou řeku, musí umět zvolit způsob, jakým vypráví, a obměňovat ho, protože i pouhým řazením slov se vytváří určitá atmosféra a rytmus vyprávění. Musí znát techniku žánrů (tradiční cvičení pro začátečníky je vzít si nějakou neutrální novinovou zprávu a zpracovat ji v několika povídkových verzích: např. jako horor, grotesku, romantickou story, thriller, scifi, western, psychologické drama atd.).

 

 Máte již nějakou svoji rutinu?

Rutina je zavádějící pojem, člověk musí pracovat s plným zaujetím a soustředěním. Vždycky se začíná znova. A vždycky je nejhorší napsat první odstavec. Trvá určitý čas, než do látky vniknete a začnete v ní být „doma“.

 

Jak dlouho vám trvá napsat knihu?

 Některé knihy bych rád psal déle, kdyby mě netlačily nasmlouvané termíny. Jsou náměty, které nosím v hlavě léta, ale když se je rozhodnu napsat, mám na to zhruba půl roku.

 

Píšete pravidelně denně nebo máte návaly (několik dní nonstop a pak nic)?

Ideální je psát denně, protože nejhorší je, když autor „vyjde ze cviku“. Pak trávíte mučivé hodiny, než se vám opět podaří chytit styl příběhu a ponořit se do něj. Život ovšem přináší spoustu věcí, které člověka od psaní odvádějí. Ale snažím se psát pravidelně.

 

Jaký je váš nejoblíbenější autor a kniha?

Nerad bych zmiňoval některého ze současných autorů, i když mám mezi nimi své oblíbence a dokonce i přátele, abych někoho neopomněl. A tak raději připomenu klasiku: pro mě je takovou malou biblí Vančurova „Markéta Lazarová“. V té si čítám, když si chci osvěžit myšlení a inspirovat se pro práci s jazykem.

 

Co píšete právě teď?

Dokončuji třetí díl putování po Brdech, který zahrne Rožmitálsko, Spálenopoříčsko a Mirošovsko. To je literatura faktu. A hned potom bych měl začít pracovat na velkém historickém románu. Téma je zatím s ohledem na nakladatelskou smlouvu tajné, ale snad mohu prozradit, že se odehrává v polovině 19. století a že určitým způsobem volně navazuje na můj román „Lásky princezen kuronských“. A předtím ještě musím stihnout korekturu druhého vydání HOŘÍCÍ LILIE, příběhu barokních teroristů, kteří vypálili Prahu, který vyjde v září s velmi pěkným doslovem od novináře a odhalovače historických záhad Stanislava Motla.

 

Máte nějaké téma, kterému jste se ještě nevěnoval, ale už se na něj dlouho chystáte?

Vždycky bude víc témat, kterým jsem se nevěnoval. Rád bych zpracoval období padesátých a šedesátých let minulého století, jak jsem je vnímal dětskýma očima v prostředí pustnoucího parku ve vile vyhnaného majitele u strojírenské továrny. Něco jako Wievegova „Báječná léta pod psa“, ale trochu jinak…Už dlouho se také chystám právě na ten zmíněný historický román – to už se tedy začíná realizovat. Rád bych také dokončil trilogii SÁGA PROVAZNICKÉHO RODU, která uvízla na mrtvém bodě pro nezájem nakladatelů. A možná bych rád někdy vydal tiskem fantasy román SEKERA STRÁŽCŮ, který jsem uvedl na pokračování na svých webových stránkách, kde vyvolal spoustu kladných, ba přímo nadšených čtenářských ohlasů. Ale nakladatelé se bojí, že by si tato rozsáhlá kniha na sebe „nevydělala“.

 

Jaký je váš spisovatelský sen?

Asi jsem odpověděl v předchozí otázce. Snad bych ještě dodal, že bych si přál, aby moje jméno bylo pro čtenáře jako firemní značka – prostě záruka kvality.

Martina Bubeníková

Martina Bubeníková

Martina Bubeníková

recenze knih a rozhovory s lidmi ze světa literatury

Recenze knih, které mě zaujaly a rozhovory s lidmi, které obdivuji, převážně ze světa literatury. Nečekejte negativní recenze. Když se mi kniha nelíbí, tak se s ní nebudu dále obtěžovat. Natož, abych o ní psala...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

Oblíbené blogy